„Neberte to osobně, ale já chci zpět na ulici”
Povětšinou jsou klienti azylového domu šťastní za azylové bydlení, které jim v kritické situaci pomůže z existenčních problémů. Někdy se ovšem stane, že shodou okolností získají klienti možnost pobýt v azylovém domě, ale přitom nechtějí. Je takový postoj akceptovatelný společností?
P. byl do azylového domu, v 1. p. Sociální ubytovny v Severní ulici, nastěhován po propuštění z psychistrické léčebny na žádost terénní pracovnice z Doks. Předtím žil klient osm let na ulici a než ho hospitalizovali na psychiatrii, strávil nějakou dobu ve vězení, nikoli však za odsouzeníhodný delikt. Vzhledem k jeho zdravotnímu stavu se pracovnice domluvily, že bude klient na azylovém domě ubytován pouze nutný čas do doby, než soud vyřkne verdikt o jeho opatrovnictví a bude přestěhován do vhodnějšího zařízení.
P. však rozhodl o svém osudu sám a po krátkém pobytu na azylovém domě odešel zpět na ulici, ačkoli mu sociální pracovnice tento krok rozmlouvaly a vysvětlily mu veškerá rizika, která pobyt venku obnáší.
„Byly jsme z rozhodnutí klienta smutné. Ale čas, který jsme mu věnovaly při vysvětlování negativ života na ulici, bylo to jediné, co jsme pro něj mohli udělat. Sociální práce není o nátlaku, klient musí chtít sám změnit svůj život,” řekla sociální pracovnice Vendula Vrabcová.
Již při příchodu na azylový dům měl klient prosbu, aby mohl jít zpět na ulici. Odmítal jakoukoli pomoc, pomoc s nákupem či například s vařením se slovy, že nejí teplé jídlo, že miluje salám a rohlíky. Chci jít zpět na ulici, zpět do Doks, říkal P. při každé příležitosti.
„Myslím si, že velkou roli u něj hrálo i to, že byl držen ve dvou zařízeních za sebou a hned, co byl propuštěn ven, ho zase umístily do dalšího. On se prostě těšil zpět na ulici, vždyť tam žil osm let,” dodala Vendula Vrabcová.
Nyní je klient opět bezdomovcem a čeká na rozhodnutí soudu. Svou cestu si zvolil, snad bude mít šťastný konec. On sám při odchodu šťastně působil.
