Příběh paní Zdeňky
Paní Zdeňka přišla do Azylového domu Jonáš v České Lípě na začátku loňského roku s dvouměsíčním kojencem a dvěma malými dětmi.
Na svých bedrech si nesla velmi těžký příběh, v němž hrálo roli dlouhodobé nedobrovolné odloučení od partnera, který byl ve výkonu trestu. Nejen kvůli této skutečnosti se od ní odvrátila vlastní rodina a paní Zdeňka nějakou dobu žila v nesnesitelných podmínkách, téměř jako bezdomovec. Ze zázemí pro sebe a své děti byla Zdeňka šťastná, mohla žít nejen v teple, ale i se střechou nad hlavou. Zpočátku působila Zdeňka i její děti velmi vystrašeně, navíc měla velké problémy s komunikací s úřady.
Děti neměly vytvořený žádný režim, hygienické návyky, bály se sprchy, nebyly zvyklé poslouchat a byly nedůvěřivé vůči okolí.
Paní Zdeňka byla zpočátku vůči radám a požadavkům sociálních pracovníků Jonáše spíše laxní.
Když Zdeňka postupně získala důvěru k personálu, pochopila, že je v bezpečném prostoru, že jí v azylovém domě mohou pomoci, lecčemu se může naučit a v lecčems se posunout.
Zdeňka začala se sociálními pracovnicemi spolupracovat a situace se začala prokazatelně měnit. Nejvíce se to odrazilo na dětech. Ukázalo se, že jsou velmi šikovné, tvořivé, s nadšením se zapojují do jakékoli činnosti. Začaly více poslouchat a přijímat autoritu matky.
Posléze se změnil i vztah paní Zdeňky s rodiči. Ti za ní a za vnoučaty začali jezdit, ona s dětmi častěji navštěvovala je.
Když paní Zdeňka s dětmi před nedávnem Azylový dům Jonáš opustila, nejen ona si uvědomila, jak velký kus cesty za necelý rok ušla.
