Paní Lucko vzpomínáte si, s jakými pocity jste do Jonáše nastupovala? Co jste tehdy prožívala?

Jo, tak to si pamatuju velice dobře. To nejdůležitější byla úleva a vděčnost, že mám jako těhotná kam jít, že nepřijdu o dítě. V předcházejícím bydlišti jsem žila v naprosto nevyhovujících podmínkách a navíc v problematickém vztahu s partnerem, do toho by dítě přijít nemohlo. Takže – úleva, štěstí. To další, co jsem vnímala, byl pro mě obrovský komfort bydlení. Teplo, teplá voda, sprcha, kuchyňská linka, možnost mýt nádobí v dřezu s tekoucí vodou – připadalo mi to jako malý zázrak. Přišla jsem s prádlem načichlým kouřem a plesnivinou z bytu a najednou jsem ho mohla vyprat v pračce a vše začalo vonět. Vnímala jsem vše jako nový start.

Co považujete za největší přínos vašeho pobytu v azylovém domě? Co vám pomohlo? Co jste se naučila?

Jednoznačně individuální plánování se sociální pracovnicí. To pro mě byla největší motivace. Vždy jsem si naplánovala nějaký cíl a se sociální pracovnicí jsme rozvrhly jednotlivé kroky k jeho dosažení. Podporovaly a pomáhaly mi i ostatní pracovnice. Přínosem pro mě byla i setkání s panem farářem Pavlem Morávkem z Nového Boru. A co jsem se naučila? Vážit si maličkostí a být za ně vděčná. Mám větší jistotu, věřím, že svůj život budu zvládat. Poznala jsem, že existuje spousta dobrých lidí.

A co pro vás bylo v azylovém domě nejtěžší?

Těžké pro mě bylo už to, že jsem tady musela být. Když jsem si uvědomila, že celá moje rodina žije normálním způsobem v normálních bytech, docházelo mi, jak jsem si zkomplikovala život. Ale asi to tak mělo být. A pak těžce nesu, když vidím, no prostě my klientky se někdy chováme jako děti, které potřebují neustálý dohled a kontrolu. Někdy je mi z toho trapně.

Co pro vás znamenalo narození syna Sebastiána?

Začátek nového života. Jako bych se já sama znova narodila. Obrovská záplava štěstí. Jasně vím, že chci být ta, kdo ho vychová. Chci mu dát krásně dětství, to neznamená, že musí být bohaté. Nebo mu ho aspoň nezkazit. Já na svoje dětství moc ráda vzpomínám a ráda bych to dopřála i jemu.

Čeho byste chtěla v dalším životě dosáhnout?

Především vychovat malého, jak nejlépe to dovedu. Chtěla bych se naučit zvládat stresové situace. Nechci být už závislá na sociálních službách, z toho plyne, že se už nechci stýkat s bývalými kamarády. Až půjde Sebíček do školky, najdu si práci. Dovedu si představit např. práci poštovní doručovatelky nebo prodavačky knih či drogerie. Ale klidně budu pracovat i pod městem na úklidu či úpravě prostor. Až začnu vydělávat, ušetřím si na větší byt. Těším se na svůj život.

Děkuji za rozhovor a přejeme vám do nové etapy života, aby vše vyšlo tak, jak si představujete a přejete.

–db–

Azylový dům Jonáš je v roce 2018 podpořen z rozpočtu Libereckého kraje.